1. kapitola
Je to teprve první den co jsme se odstěhovali ale neměli jsme jinou možnost. Ted‘ bydlíme sice taky v paneláku, ale ten má jen 4 patra a máme menší byt. Stěhovali jsem se proto, že můj otec od nás před měsícem odešel a ani na mě jak sám řekl nehodlá platit alimenty. Mě je to celkem jedno, že už s námi není stejně to s ním bylo vždycky o ničem, chudák máma, ale ta si taky nikdy poradit ode mě nenechala, takže se s ní zase nějak extra nebavím. No jo no, jaký si to uděláš takový to máš jak by řekl můj děda. Já sice v našem bývalém paneláku moc kamarádů neměla tedy, já nikdy nějak kamarády nemívala snad… jako kdybych je ani nepotřebovala či co. Dokážu se zabavit sama, mám stejně pořád hodně práce a na nějaké blbé pubert’ácké povídání fakt ten čas nemám. Je fakt, že čas sice ubíhá každému stejně, ale já mám stejně pocit jako kdyby zrovna mě ne, jako kdybych já ho měla čím dál tím méně. Co mě, ale štve nejvíce je to, že si ani jeden z mých rodičů neuvědomil, že mě čekají ještě dva roky školy. Proč to neodložili? No asi to fakt nešlo, nebo co. Ale vůbec si neuvědomují, že pro mě to bude celkem dost těžký než si zvyknu, ale stejně moc si zvykat nemůžu, nejprve to stejně musí jít rychle a operativně. Za rok a půl mě čekají přijímačky na střední školu. Tak jsem zvědavá jak to zvládnu při takovéhle změně. Co je pravda tak je to, že základku ted‘ mám hned za barákem asi dvě minutky cesty, která je v parku. No jo, ale jací budou lidi na té škole…? To bude hrůza, já už to vidím. Každý zas na mě bude koukat jako kdybych snad spadla z Marsu, nebo co. A proto nemám žádné kamarády. Ale já vypadám úplně normálně, fakt. Jen prostě věřím na něco co nikdo ne, no a v tom to je. Ale cožpak je to tak těžké pochopit? To musí každý žít jen s tou zabedněnou realitou? To jsou všichni tak naivní? Mě už to fakt nebaví. Kdyby tohle věděla máma tak mě pošle na léčení a to proto, že má pořád strach. A to hlavně o mě. A kdybych se jen o něčem zmínila poslala by mě někde do blázince nebo kdo ví kde ještě. Nemá ani cenu to rozebírat.